Co když číhá za rohem?

Smrt mi vstupuje do života. Vidím ji každý den, zatím jen online, i když kdoví, zda to není nějaká přípravka… Otázka zní: kdo bude rychlejší, ona či já?

Jeden známý se opil, spadl do Velký Ameriky… utopil se, už před pár lety. Krátce před tím psal rodině, že kdyby náhodou něco, nechce žádnou tryznu, ale pěkný poslední večírek. Má oblíbená „smrtelná teta“, průvodkyně umírajících a pozůstalých, psala, že za ní přijela jedna dáma umřít. Po pár dnech a pár vypitých lahvích koňaku bylo po ní. Člověk asi něco tak nějak tuší.

Když jsme byli o Velikonocích na chalupě, dávali Babičku. Chvíli před smrtí se jí pořád vybavovaly vzpomínky z mládí, z války, kde doprovázela Jiřího. Mne se vybavují také dávné chvíle, ne nějak významné, prostě rozmanité kousíčky života, jak jsem šla v Praze onehdá do hospody, jak jsem byla u rybníka ve vsi, kde žila babička, a házely jsme žabky do vody, jak jsem.. jak jsem…

Smrt na mne vykukuje na každém internetovým rohu, hele! Výčet z posledních asi třech dní:

  • Kamarádovi umřela maminka
  • V USA nebožtíky kvůli ekologii zkompostují. Aktivistka už má na to firmu.
  • Lezu známému na profil, že mu dám o něčem echo, tam video. Nikdy nevíš, kdy naposled vydechneš - a poslední výdechy asi 10 lidí. 
  • Skupina pro slovní hračičky- perly majtele pohřebnctví 
  • Stránka o logopedii.. Smrt v řeči dětí 

Na té poslední stránce jsem se musela pochlubit výroky mého syna, mrkejte: 

Syn říkal babičce, že až umře (ona) měl by rád na památku nějakou její kost :) mě říkal, že az umřu, bude bydlet v našem bytě s nejakou paní a ta bude nosit moje šaty. Ale největší starost mel, abych mu řekla heslo do ntb, než umřu. Říkám, že ještě neumíram, on a to: budeme vzpominat! A za pět minut mi šeptal: ale než umres, tak mi ho řekneš, viď :)))

Praktické dítě, no!

Jo, asi moc lezu na internet, říkala jsem si. Prostě takový zprávy tam jsou dnes a denně. To jsem ještě netušila, že na mne ve schránce čeká leták, zda se chci stát dárcem orgánů, ehm. V Německu to není automatické, jako v České republice. Takže už i offline vykukování, z mé vlastní schránky! Té na dopisy.

No, ehm, tak buď je to náhoda, nebo není, co s tím. Buď ignorovat, prostě je to čím dál tím víc modernější téma a pravda, taky prostě stárnu.

Nebo neignorovat, projít si moje motivační kartičky a vytáhnout si přesně tyhle čtyři. To je krok první.

 

2) Krok druhý – vystavit si je na nějaké pěkné místo, okolo kterého často chodím, nebo přilípnout na nouťas.

Seznamy, miluju seznamy. V jejich psaní jsem vážně dobrá.

3) Do 19/5 si najdu chvíli času a sednu si s „velkýma kartama“ (karty  pro koučink a terapii) a dvojkou polosuchého vína. Vyberu karty, které budou  představovat třeba práci, volný čas se synama, volný čas jen jáááá, dále co chci omezit -  k tomu více podkaret, třeba facebook, pak ta super hra, kterou začal hrát syn a já už ji hraju taky…, dále třeba karta za cesty – kam chci jet, atakdále.. a pak si to pěkně hodit na papír.

Kartička „kdybyste měli..“.. „To do“ list..napíšeme babičce a dědovi dopis, rukou, hezky, pošleme a bude milý. Moc často nepíšeme, teda jak to jde, tak jezdíme, ale proč nenapsat. Nějaké věci se lépe píšou, než říkají. Pak třeba posunout vztah o úroveň výš? Taky to bude chtít více společně stráveného času, že, i v tom neustálém koloběhu, děti sem, tam, práce, směna sem, tam.. se najít dá, když se chce.  A jako praktická žena – po kom to dítě asi je, aspoň sepsat, kde mám nějaký účty a kdesi cosi. A třeba i sepsat si, jakej chci pohřeb a tak.

Albertova kartička – ta bude hlavním pomocníkem s tím ukončováním nežádoucích činností, prostě míň internetů, víc offline světa.

Kartička Ashley Purdy – musím říct, že stydím se čím dál míň. Čím dál tím víc mně je jedno, co si lidi myslej, tak nějak jsem to měla v pubertě. Pak jsem se naučila, že „to se nedělá“. Ale just dělá. Pche. Na „to do“ si píšu najít si další 80’s party. Minule jsem tančila, jakoby se nikdo nedíval sice až po třech panácích, ale stálo to za to. Lidi mi chodili říkat, že je to super. Byla jsem unavená po práci, potřebovala jsem vzpružit tělo.. i  mysl. A odhodit zábrany.Ale třeba to příště pujde i se dvěma panákama :)

A Janíček Tříska. Ten je taky boží. Další sezení s velkejma kartama mi řekne, co a kdo a kde chci být. Tam, kde jsem, mi je také fajn, ale… jsou tu nějaká ale.

A co vy, máte zameteno před svým vlastním hrobem? wink Nebo si taky vystavíte motivační kartičky, které vám připomenou, že nikdo, ale nikdo z nás, nevíme dne, hodiny, ani minuty. A ...

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Top